Ten, kdo neprojeví smutek, neznamená, že nemá srdce. Jen má více odvahy bojovat s osudem.

Neobyčejná 1.kapitola

29. září 2013 v 0:11 | Anet |  Povídky na pokračování
Tak tady jsem zkusila vytvořit první díl,ale pořád jsem se ještě
 nedostala do přítomnoti, ale to příjde.
Doufám, že se bude aspoń trošku líbit..


24.12. 2010
Pamatovala jsem si na den,kdy mě pan Marek našel schovanou pod stolem,jak jsem je poslouchala.To by nebyl problém, sice by se mu to moc nelíbilo, zvláště, když se bavili o tom, jak se mě zbavit.Promblém byl v tom, že jsem ho viděla zabít člověka.Myslím, že by mě také zastřelil, kdyby do místnosti nevešla jeho manželka Marie. Milovala děti a z nějakého důvodu se o mě starala, ikdyž bylo zjevné, že jsem o to vůbec nestála.Hádali se a já se krčila v rohu.Byla jsem zmatená, ale nebála jsem se.Jich ne."Je to monstrum!" Slišela jsem pořád dokola opakujícího se pana Marka, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale už chápu ,proč nám nikdo nechtěl říci svoje příjmení.Mohli by jsme je udat a to by nechtěi.Bydlela jsem se spoustou zajímavých lidí, někteří byli až moc zajímavý.Jeden porostl srstí během pěti dnů a začal chodit zhrbeně.Měnil se snad v opici?Nikdo tomuhle případu podobné tam nevydržel moc dlouho.Vyhodili je, jako se to chystali udělat se mnou?Nebo to zařídil pan Marek, tak jak s panem Robertem?Nechtěla jsem to vědět.Nejraději bych na všechno zapoměla, nejraději bych byla normální.Po tom, co mě paní Marie odvezla do dětského domova jsem tu už skoro devět let, před pěti jsem to přestala počítat.Jsou Vánoce a já jsem sama.Dobře né tak úplně, ale v děcáku jsou tu jen děti, které mě pozorují zvláštním pohledem, jako by jsem se jim hnusila.Pokaždé, když jsem s tím to přišla k nějaké z paní, která se o nás tu starala řekla :"Ale ty jsi přeci krásné děvče."
Jenže, jak jsem zjistila jen hezká tvářička nestačí.Všechny, jako bych odpuzovala.To ani neví pravdu, nikdo to neví.Bojím se, co by se mnou udělali, kdyby se tak stalo.Už jsem prostřídala plno lidí, ale všichni mě po čase vrátili.NIkdo si mě nechtěl nechat.Mám prudkou povahu, ale už se v sebeovládání poněkud zlepšuji.Jsem uzavřená holka, co má jedinýho kamaráda v plyšové podobě.Jmenuje se Plip.Jako malá jsem byla hloupoučká, takže podle toho to jméno také vypadá.Někdo by řekl, že hloupoučká se na mě říct nedá, pan Marek by řekl..malá nebezpečná zrůdička.Zabila jsem pár lidí, jenže jsem byla vyděšená.To oni mě přeměnili ve zvíře, našli mě prej na ulici válet se mezi odpadkama.Spráně by mě měli nahlásit, ale to by pak přišli o jednu hračičku.Možná bych jim měla být vděčná.Našli mě, mohla jsem taky zemřít.Nedokážu jim být za to vděčná, když ze mě udělali monstrum měnící se v kupu chlupů.Sama se divím, že na to ještě nikdo nepřišel.Sama dobrovolně se nikdy neměním, ale pokud se do měsíce neproměním najde si mě to samo.Něco, jako menstruace, jednou za měsíc si tě tak nebo tak najde.Pokud nejsem těhotná, to by vše změnilo, myslím s tou menstruací, řekla bych, že na můj cyklus to žádný vliv mít nebude.Nejspíš to ani asi nikdy nezjistím.Jednou jsem měla kluka, ale po tom, co mi řekl:
"Se zrůdama nechodím."Jsem se všemi kluky nadobro skončila.Našla jsem ho s jinčí holkou, zrovna jí dělal přednášku líbání.Když jsem mu řekla, co to tady je, přec chodí se mnou, ne?on mi na tu otázku odpověděl svojí hnusnou větou.Měla jsem ho ráda, věřila jsem mu, ale on všechno zadupal do země.Pořád mi opakoval, jak jsem krásná, že si nemám nic dělat z těch blbců, mám přece jeho.Až potom jsem si uvědomila, že se mě pouze pokusil strčit do postele a užít si se mnou.Už nemám žádné představi o lásce.Láska je jen pocit, který ti zatemní mozek.Jenom ti ke konci ublíží.Je to jen hloupý vtip.Seděla jsem ve svém pokoji, sama.Moje spolubydlící byla nejspíš v hale u stromku se všemi ostatními.Všichni slavili.Někomu se povedlo odtud dostat, ke příbuzným.Některé děti tu měi i rodiče, setkávali se snimi, ale nemohli s nimi být.občas se stalo, že je na Vánoce či na narozeniny nechali s nimi.Vzali si je na týden nebo tak nějak.Já tohle nikdy nezažila.Moje matka bude pěkná potvora pokud mě nechala někde na ulici, zemřít.Otec o mě nejspíš ani neví.Pokud nějakej je.Nehty se mi zarývali do holé kůže.Ta bolest mě držila na zemi.Abych se nezbláznila.Nehty prothrly kůži a po chvilce se ven vyřinula červená krev.Ta představa, že bych si ji mohla slíznout byla..úchvatná.Tmavě, červená mi tekla až k loktu, kde se zastavila a pár kapek spadlo na bíle prostěradlo.Už jsem to nevydržela a olízala si rány.Na jazyku jsem cítila tu krásnou chut´.Párkrát jsem si po ráně přejela jazykem a ona se zavřela.Zůstala po ní jen nepatrná zatím růžovoučká jizvička.Po čase zbělí.U mě po krátkém čase.Zjistila jsem, že se mi rány hojí mnohem lépe než lidem a pokud bych se řízla jen nožem nezůstala by ani jizva.Mám to odzkoušený.Byla jsem očištěná, když se silně rorevřeli dveře a bouchli o stěnu.
"Co tu zas děláš ty pošuku?!Je večeře!"Dveře se zas s bouchnutím zavřeli.Povzdechla jsem si.No asi mi nic jinýho nezbyde než tam jít.Zvedla jsem se z postele a pohlédla do zrcadla.Všichni si myslí, že blondýnky jsou hloupé.Slišela jsem už nekonečně mnoho vtipů na můj účet,kvůli mím vlasům.
"Vlny jsou vpohodě, ale ta barva..možná by sis je mohla obarvit."Radila mi Patrície, moje spolubydlící.Ona má přirozeně hnědé vlasy.Je o maličko menší než-li já a úplně vychrtlá.Nechápe,jak je možné, že ona musí držet dietu,aby byla hubená a já žeru, jak prase(její slova) a stejně nepřibýrám.Ona je však se vším všudy vychrtlá.Neříkám, že je nenormální,aby v šestnásti byla naprosto plochá, ale je to zvláštní.Mě bůh v tomto ohledu obdařil dobře.Nechtěla bych být tak moc vychrtlá, jak Patrície.Nemám představu, že chci být modelkou jako Patrície.Ale s lidmi vychází moc dobře.Za to já to vůbec, ale vůbec neumím.Na sobě jsem měla vytahané tričko po nějakém klukovi a tepláky, co měli na koleni monstrózní díru.Měla jsem huńaté ponožky a zrovna jsem se obouvala do botek.V zimě je tu dost zima.Na sebe jsem si hodila mou oblíbenou, černou mikinu.Jídelna byla kousek, všichni se skvěle bavili, jeden úsměv vedle druhého.Zůstala nás tu, tak půlka.Ostatní mají prostě štěstí.My nemáme nikoho, kdo by nás postrádal.Mou pozornost,ale přitáhl malý chlapec.Chtěl si přisednout ke společnému stolu, kde byla parta kluků, společně s Patrícií.Vyhnali ho a on si chudák s potupou odsedl k prázdnému stolu.Znala jsem to.Vydala jsem se k němu.Neměli by vyvrženci držet pospolu?
" Ahoj, jsem Anna."představila jsem se.Kluk na mě zíral trochu vystrašeně.
"Můžu si přisednout."snažila jsem se působit mile, abych ho nevyplašila.
"Je tu plno jiných stolů."Možná je to prostě ve mě, třeba lidi nějak vážně odpuzuju.
"Ano,já vím."pozvedla jsem obočí, jako bych říkala, tak co vyhodíš mě nebo příjmeš?Rychle zamrkal řasami, každá holka by za ně dala, nevím co..Přidaly mu na roztomilosti.
"Jestli chceš."Oddechla jsem si.
" Dík."Měla jsem dojedené dřív než on.Měli jsme kapra s hranolkami.Bramborovej salát byl na tohle místo asi moc nóbl.I zrůdy si žili kvalitněji, když to tak vezmu.
"Jsi, jak vysavač."Konstatoval mezi žvýkáním.Přikývla jsem na souhlas.
"Našel sis novou kamarádku Tomy?"Měla jsem toho akorát, tak dost."Nech ho být Patrície!"Zamračila se.
"Ale copak..,že by jsi konečně vstrčila růžky?!"Jsem vklidu, opakovala jsem si pořád dokola.Nevím, proč právě ted´, ale najednou ve mě vřel vztek a já si nedokázala pomoct.Pomalu jsem vztala ze židle a dosunula se k ní.
"Dej si pozor Patrície,abych tě na ty rohy brzo nenabrala, už mě vážně tvoje kecy nebaví.Mám toho dost!"Mluvila jsem tichým, výhružným tónem.
"Tak ty toho máš dost?"
"Ano, mám."
"Co stím uděláš?"štěkla po mě výsměšně.Prát se umím, kolikrát už jsem se musela prát, nebo jen jsem už tu buzeraci nevydržela.Po školách.Jednou mě kvůli tomu vyhodili.Prej jsem měla být ráda, že s tím nešli k soudu.Mohla jsem jít do nápravného zařízení.Koukla jsem se jí do očí a vjednu chvíli už poznala.Nechala jsem ji,aby pozdravila moje zvíře.Nechala jsem do sebe vztoupit geparda.věděla jsem, že v tuhle chvíli se mi oči barvý z modro až skoro šedé do oranžovo-červené barvy.Viděla jsem se v zrdcadle, když se mi to stalo.Vykvikla a rychle ucukla.Nestihla se však včas vyhnout mé pěsti.Nedala jsem do toho moc síli, protože to by jí ta hlava uletěla.Rána jí ode mmě odvrátila tvář na pravou stranu.Chtěla se ode mě vzdálit, ale nohy se jí pletly a spadla na zadek.
"Za tohle budeš mít problémi!"Zapištěla těch pár slov svým pysklavým hlasem.
"Nevyhrožuj mi!"Zavrčela jsem po ní.Chtěla jsem vykročit k ní, ale něčí ruce mě stiskly ramena.Zírala jsem do očí jedné z těch, kterým jsme měli říkat tetičky.Byla to paní Smolíková.
"Běž do svého pokoje!Někdo si s tebu příjde promluvit."Jistě za mnou pošlou psychološku.Nebo se aspoń na ni snaží hrát, za mnou už mockrát byla a jestli mi nějak pomohla, dodnes o tom nevím.
"Ahoj Anno."Samozřejmě naše stará známá Straková.Nikdy na mě ta ženská neudělala dojem svými schopnostmi pomoci lidem s problémi.Možná to bude tím, že nejsem člověk, ale dosti o tom pochybuji.Prostě by měla začít dělat v branži, která jí půjde.
"Dobrý den slečno Straková."Mile se na mě usmála, ta faleš z toho přímo kapala.
"Říkej mi jen Klára, zlatíčko."To zlatíčko si mohla odpustit, ale mlčela jsem.
"Jak chcete..Kláro."Oplatila jsem jí její úsměv mím výsměšným úsměvem, ten její najednou zvadl, jako kdyby měla čudlík, kterým si bude přepínat svoje pocity.Taky jsem to uměla.Hle, byli jsme tu dvě tvářící se tak smrtelně vážně až ztoho mrazilo.
"Z celého domova jste nejproblémovější dítě Anno."Ušklíbla jsem se.
"Zhřejmě máme jiné názory Kláro."
"To zajisté Anno."Proč jen tu Krávu nemám ráda?Pardon oprava, Kláru..Chybička se vloudila, ale to první oslovení na ni sedí poněkud lépe.
"Co chcete?"Už jsem to nemohla vydržet a zeptala se.
"Co bych měla chtít?"
"Jděte prosím k věci Krá.."Včas jsem se opravila.
"Kláro."Její obličej se čím dál více kabonil.
"Nemůžeš přece jen tak bít děti."Pokrčila jsem rameny, na tož ona zavrtěla hlavou.
"Dnes se za treset nebudeš účastnit předávání dárků.Navíc dar, který jsi od nás dostala dostane Patrície, jako požkodné."Tohle nebyl žádný trest, tohle bylo vysvobození a ty dárky?At´ klidně dají Patrícii můj dar.Dostanu určitě, jak minule vynošený svetr nebo při nejlepším plyšáka, nebo něco podobného.Když máte jen tenhle domov, moc dárků nedostanete.Dostaneme dary, co nám věnují z nějakých pravých domovů nebo škol, ale nemůžem tu čekat nic jiného.Dělala jsem šok a strašnou nespravedlnost.Však nakonec jsem jí řekla, jako rozumná mladá dáma, to co se očekávalo.
"Jsem si vědoma své chyby.Už se to nebude opakovat a souhlasím s trestem."Pohladila mě po vlasech.
"Jsi tak hezká holka.Proč jen si to všechno děláš tak těžší?Mohla jsi mít už rodinu, ale ty je prostě nikdy nenecháš, aby tě byt´ jen poznali."Neměla jsem na další rozhovor náladu.
"Takže, to je vše, co jste mi chtěla říct?"Nemohla jsem ji vyhodit, ikdyž bych moc ráda.Znovu mě pohladila a zvedla se.
"Ne,není."Ve futrech se zastavila.
"Zbal se."Na tohle jsem už zarágovala.
"Cože?!"
"Máme jeden malej pokojík, který bude jen tvůj.Sice myslím, že to není moc dobré tě ještě víc oddělovat od společnosti, ale mě nikdo neposlouchá."Díky ti bože!
"Fajn."
"Za půl hodinu ti půjdu ukázat tvůj pokoj."Kdybych věděla, že mi dají za rvačku vlastní pokoj, už dávno by se tak stalo.
Můj novej pokoj, byl vážně hodně malý.Nevadilo mi to.Navíc jsem tam měla malinkej balkóneček, což se mi zamlouvalo.Když jsem byla konečně sama a nerušena, vytáhla jsem blok, do kterého jsem si kreslila, tužku a gumu.Malovala jsem si.
Namalovala jsem geparda.Většinou jsem kreslila gepardy, nebo přírodu.Občas jsem se dostala ven na kopec, do přírody, kde byly jen stromy, pak jsem kreslila zapadající slunce.Občas mě zaujal nějaký člověk a já měla tendenci ho namalovat.
Je to pro mě jakési odrágování.....
Vánoce skončili..všichni se mi vyhýbali....po nich následoval Silvestr.Mezi tou dobou jsem se zblížila s Tomem, přišel sem před měsícem.Je o pět let mladší, takže mu je devět let.Beru ho jako mladšího brášku, občas na zabití, ale mám ho ráda.Já mám narzeniny 16.Ledna , takže mi konečně bude 15 let.Ještě tři roky a můžu odejít.Akorát bude problém, co budu dělat.Nakonec jsem se rozhodla jít na učńák.Na servírku.Nevím, jak je to možné, ale znovu mě chcou adoptovat.V tomto mém věku už se to stává jen zřídka, takže jsem byla více než překvapená.Vypadají celkem suveréně.Nejspíš další pracháči, co chcou další přirustek do rodiny.Zítra se stěhuju do Náměště.Tady v Ostravě to bylo na nic, ale mám tu Toma.Najednou se mi nechce ani trochu pryč, i kdyby to mělo být jen na těch pár týdnů než mě zase vrátí."Tohle je tvoje poslední šance Anno, nepokaz si ji."Slečna Straková má v něčem pravdu.Nejspíš je to moje poslední šance.Možná bych se měla držet pravidel a hrát hodnou holku.Když mě pak v 18-ti vykoupnou, kam půjdu?To je právě to, zůstanu na ulici.Tam budu mít jistý místo, kam se vrátit.Pokud budou vpohodě zkusím se chovat slušně.Pochybuji, že si mě tak či tak nechají, ale nikdy nevíte, co si vás vezme za magory.Nejhorší bylo loučení s Tomem.
"Až odtud vypadneš a čirou náhodou nebudeš mít, kam jít.."Dala jsem mu lísteček, kam jsem napsala svoji novou adresu.Lístek si schoval do kapsy.Najednou jsem ho k sobě pevně tiskla.Vypískl.
"Umačkáš mě!"Odtáhla jsem ho na délku paží.
"Sorry.Bude se mi stýzkat."Mrkla jsem na něj a postavila se vzpřímeně.
"Taky mi budeš chybět, ale nevidíme se naposled."On je mladší a přitom rozumější než já.
"Nějak to tu přežij a nezapomeń, co jsem tě naučila."Učila jsem ho, jak dát doprej pravej hák, aby si neublížil ještě víc než tomu, komu ji chce natáhnout.
"Nezapomenu."Choval se nad věcí, ale já v jeho modrých očičkách poznala nevylité slzy.Měl vážně těžký život, rodiče se mu zabili při autonehodě, když si ho do péče vzal jeho už dospělý bratr, který to evidentně nezvládal, když skočil pod vlak a ani nemyslel,na to co bude s jeho malým bratrem, když všemu uteče.., když se zabije.Dala jsem mu pusu na tvář a vyšla na ulici, kde na mě čekalo lesklý, černý auto.
"Připravená?"Zeptala se mě moje nová matka.Vypadala celkem mile s tím jejím milým úsměvem, ale nikdy jsem nebyla moc důvěřivý typ.Uvidíme, co se z nich vyklube.
"Ano."Oodpověděla jsem a nasedla si.Cesta nebyla nijak dlouhá.Přestup do školy v Náměšti už byl zařízen, ikdyž mě to přišlo trochu zvláštní přestupvat na poslední půl rok, který se v poctatě už jen profláká.Rozhodla jsem se neřešit nepoctatné věci.
Měli opravdu velkej barák.Moc velkej.Nejhorší, co mě v něm, ale čekalo byli další děcka.
"Přivítejte nového člena naší smečky!"Fajn, jsou to magoři.Dobrý vědět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stvoreni-noci stvoreni-noci | Web | 29. září 2013 v 9:59 | Reagovat

Super kapča už se těšim na další :)

2 Anet Anet | Web | 29. září 2013 v 10:05 | Reagovat

Děkuju..!ještě dneska zkusím něco sesmolit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama