Ten, kdo neprojeví smutek, neznamená, že nemá srdce. Jen má více odvahy bojovat s osudem.

Září 2013

Neobyčejná 3.kapitola

30. září 2013 v 21:57 | Anet |  Povídky na pokračování
Tak jsem to zvládla :D Sice je to trochu kratší, ale 
víc jsem nestihla...Další kapitola by měla být ve středu.Doufám.


3)30.9. 2013
Konečně jsem měla padla.Každý den jsem chodila do Vécovi hospody a dělala tam servírku, občas barmanku.Podle toho, jak to Véca potřeboval.Na školu jsem se už na začátku úplně vykašlala.Pamatuju na letní večery, kdy v deset byla obloha tmavě modrá,ale ještě pořád nebyla tma, jak v hrobě.Už se stmívá dříve, bude to ještě horší.Občas si na pomoc zavolám moji gepardici a moje oči se tak stanou žhnoucí oranžovou, vidím pak mnohem lépe.Dneska jsem však měla útrum, bylo tu až podivně moc lidí.Šeptanda výřila všude kolem.
"Co se tam asi stalo?"
"Myslíš, že tam někoho zabili?"Tahle poznámka mě vytrhla ze všech ostatních.Zemřel někdo?Kdo?Zamířila jsem k policejním autům, které se objevili po pár metrech za lidmi, co kolem očumovali.Páska byla přetažené do malé tmavé uličky, od zdi ke zdi.Kolem postávalo ještě pár policistů a před páskou postávali lidé a reportéři.Takovou slávu už jsem dlouho neviděla.Vlastně nikdy.Muselo se stát něco hodně vážnýho ,když je kolem toho tolik povyku.Protlačila jsem se k pásce a nakoukla do té černé temnoty.Nic jsem neviděla.Jen černo.Čas pro kočičku.Bylo tam jen plno krve, ale tělo nejspíš už odnesli.Nechala jsem být policejní záležitosti a vrátila se domů.Nejspíš všichni, kdo byli doma zůstali zavření v pokojích.Nikoho jsem neslyšela a ani neviděla.Je dobré, že nikoho nemůžu slyšet přes dveře.Mají tu všechno zařízené, tak aby měl každý, co největší soukromí a pohodlí, samozřejmě.V našem společném pokoji s Andrej jsem byla jen já.Nejsem její matka, abych ji kontrolovala, opakovala jsem si pokaždé, když nebyla doma.Což bylo skoro pořád.
Rozhodla jsem si jít napustit vanu.Jakmile voda začala vlažnout a pěna opadat, s umytou hlavou a pořádně vymydleným tělem jsem vypustila vanu a ještě naposled se opláchla studenou vodou.Cítila jsem se nejen vońavá, ale mělo to i na moje nervy blahodárný účinek.Po práci jsem pokaždé tak nevrlá, že už i Andrea mi radila, abych s prací sekla, nebo aspoń požádalo o skrácení doby.Tohle si, ale nemůžu dovolit.pozdě jsem si vzpoměla, že jsem si nechala pyžamo (Pokud se dá brát tričko s kalhotkami za pyžamo.) v pokoji.Omotala jsem kolem sebe ručník.Čouhalo mi kousek zadku, takže jsem nebyla, tak úplně celá obmotaná.Otevřela jsem dveře a naproti se srazila s Filipem.Zapištěla jsem.Nebyla jsem na to pyšná.
"Co blbneš?!'"Ptal se mě blbě.
"Co já blbnu?Narazil jsi do mě!"Zachechtal se.Pak mě sjel pohledem od hlavy k patě a bylo po srandě.
"Jak se má Petra?"Petra je jeho přítelkyně.Jednou jsem měla tu čest potkat ji.Upřímě nechápu, jak sní může být.Ten její ječivý hlas, spolu stím nafrněným výrazem.Brr..
"To nevíš?Už před tejdnem jsme se rozešli."Chtěla jsem odvést řeč někam na bezpečnou linii, ale nějak jsem to asi ještě pohnojila.Filip se nijak netajil tím, že by mě chtěl zprznit.Pokaždé, když byl u Filipova dorážení i David, začalo se stahovat k bouřce.Tehdy, když jsem se poprvé s Davidem setkala si mě označil, předevšemi v tomto domě a jen hlupák Filip nerezpektoval jeho území.Ani mě se to nijak nelíbilo, ale bylo to dobré na odrážení nápadníků.Občas se stalo, že si mě povšiml nějaký kluk a pozval mě na rande.Já pokaždé odmítla však jeden byl tak hloupý, že došel rovnou sem a odtud mě požádal, abych sním někam zašla.V tom se objevil jako kouzlem David.Oproti Davidovi ten chudák vypadal jako kupa hnoje.Myslím, že se jmenoval Michal, ale nejsem si stoprocentně jista.
"Tak ty děláš do mojí holky?!"Majetnicky mi položil ruku kolem pasu.Nemám moc zkušeností s těmihle situacemi, takže jsem jen stála a čekala, co se bude dít.
"Ne..neříkala, že má přítele.."Vykoktal ze sebe Michal.Bylo mi ho tak líto.Musel být k smrti vyděšený.
"Už to víš.Nebo chceš ještě něco na zapamatovanou?"
"Ne..To je dobrý."Kývl na mě a na Davida, místo prostého "Ahoj.".Byl pryč.Hned jakmile jsme zapadli do domu dala jsem Davidovi facku.Teda, jen jsem se o ni pokusila.Chytil mou ruku dřív než stihla uhodit jeho tvář.
"Nejsem tvůj majetek!"nehledě na můj řev mě David políbil.Zpočátku jsem se bránila a nijak nereágovala, ale po tom mě donutil svými rty pootevřit pusu a...Skončila jsem přitisknutá ke vztupním dveřím.Nevěděla jsem, že to může být tak dobrý.Bylo něco úžasného mít jeho jazyk v puse.Rukama mi jezdil po zádech, zatím nepřekročil jistou hranici.Hltali jsme se navzájem, jen do chvíle než si někdo odkašlal.David ukončil polibek a podíval se na rušitele.Kdyby bylo možné, jeho pohled by zabíjel.Byla to Andrea.Zostuděná jsem se odtlačila od Davidova těla a přešla od něj k Andree.Pak jsem řekla jen jediné, co jsem asi v tu chvíli mohla.
"Tohle už nedělej Davide."Neřekla jsem nikdy, to asi vypovídalo o tom, že bych si klidně dala opáčko.Vzala jsem Andreu a společně jsme odešli do pokoje.
"Co to bylo?!"Přitom mě probodávala zlostným pohledem.
"Viděla jsi."Už jsme to dál neprobírali.Stejně bylo zvláštní, že na mě kvůli tomu byla Andrea naštvaná.
Každopádně mě už žádný kluk nikdy neotravoval, asi se rozneslo, jak tohohle chudáka Michala David spráskal, ne doslova.David mě poslechl, musela jsem přiznat, že toho začínám litovat.Asi jsem toho litovala už, když mi ty hloupé slova vyšli z úst.
Dotek Filipovi ruky na mém holém rameni mě vrátil do reality.
"Haló, zem volá Annu!"Nechápevě jsem ho pozorovala.
"Víš, co jsem říkal?"
"Pokud to není, to abych se vrátila na zem, pak né."Zavrtěl hlavou.
"Vážně by sis měla od té práce dát na chvíli oraz.Jsi tam od rána do večera."
"Nemusíš mě tu poučovat už jsem dospělá!"
"Teoreticky ještě ne.Až v Lednu."Pamatuje si moje narozky?Zvláštní.Jednou jsem na svoje narozky zapoměla.Vlastně si ani nikdo jiný nevzpoměl, takže byli zapomenuty.Povzdechla jsem si.
"Co?"Optal se.Zakroutila jsem hlavou na znak, aby to nechal plavat.
"Tak, co jsi mi povídal, když jsem byla mimo?"
"Jestli mi nechceš umýt záda.Chceš?"Ten jeho štěněčí pohled mě rozesmál.Ten pitomeček mě vždycky dokáže rozesmát.
"Mám tě ráda."
"To znamenalo ano?"Pozvedla jsem obočí.
"Co myslíš?"Věděla jsem, co odpoví než vyslovil jediné slovo.
"Že už jsi celá nažhavená, abys mě mohla namydlit."Zasmála jsem se a pevně ho obejmula.Ani jsem si neuvědomila, že mám na sobě jen ručník.Filip je moc fajn.Zvedl mě náladu nejmíń o sto procent.Nikdy jem neměla přátele, až ted´ si poslední dobou uvědomuji, jak mě to chybělo.
"A přesně takto to v mém snu začínalo.. "Začala jsem se na jeho rameni dusit smíchem.Rozrazili se dveře a znich, jak jinak vyšel David.Pustila jsem Filipa, jako by se proměnil ve žhavé uhlý a rychle ho zastrčila do koupelny.
"Dík, tohle si vyřeším."David ke mě dusal jen v natažených ryflech, ani punt neměl zaplý, ještě, že je tam ten zip.Vsadím pade na to, že pod tím nic mít nebude.Víc raději ne, nemám v sázkách moc štěstí.Odtrhla jsem oči od jeho rozkroku a zadívala se do jeho tváře.Filip pořád stál ve futrech.Sledoval pozorně každý Davidův pohyb.
"Ty na ni nebudeš šahat!"Ukázal prstem na Filipa.Nechtěla jsem,aby stáli tak těsně proti sobě, tak jsem šla před Filipa.
"A kdo na ni může šahat Davide?"Z Davidova pokoje se vynořila Andrea, naštěstí oblečená.Neměla bych být překvapená, že spolu ti dva spí.Nejsou pravý příbuzný, oba byli adoptovaní stejně, jako všichni tu.Oprava někteří se sem jen přismažkovali, žádná adpoce.Navíc by to vysvětlovalo proč tehdy byla Andrea, tak naštvaná, když nás přistihla.Sama ho chtěla.Možná spolu spali už v té době.Možná spolu dokonce chodí a nejde jen o sex.Nebudu žárlit, nemám důvod, takže to prostě nebudu řešit.
"Tohle není tvůj problém Andreo!"Andree se zbarvili tváře do červena vzteky.
"Myslím, že pokud je tvoje přitlkyně Davide, pak to její věc je."Pronesla jsem naprosto klidným a nic neříkajícím hlasem.Tvář jsem měla taktéž neprůhlednou.Zmáčkla jsem na tlačítko a náhle ze mne byla chladná a nezlomná Anna.
"Není má přítelkyně."Poněkud opatrněji řekl David.Díval se na mou změnu ve tváři.
"To je vpoctatě jedno Davide.Nevlastníš mě, takže stejně jako ty mám právo se bavit."
"Jak jsi to udělala?"
"Nevím o čem mluvíš Davide."Ale, ano vím.
"Tvůj obličej.Není v něm ani stopa jakékoliv emoce."
"Možná, že pro to, že žádné nemám?"Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala ho.Připadal mi zajimavý, hlavně krásný, ale v tuto chvíli jsem ucítila jeho strach a moje gepardka se ve mě zachvěla.Pořád jsem měla prázdný pohled, ale pravdou bylo, že jsem se chtěla rozběhnout k Davidovi či Andree, která na mě taktéž viděšeně zírala a chtěla si zahrát na kočku a myš..Připadali mi jako potrava.
"Co se děje lidi?"Za mnou se ozval Filip.Ten jediný v mé blízkosti neměl strach.Byl jen zmatený.
"Myslím, že další konverzaci by bylo dobré odložit na někdy jindy."Zašeptala jsem a držela se, aby mími rty nevyšlo zavrčení.
"Už je to blízko."
"Co?"Nechápala jsem o čem David zas mele.Byla jsem vytočená, připravená k lovu.Zmatek mi moc nepomohl.
"Proměna."Zezadu mě vzali ruce a obrátili mě čelem k sobě.Dívala jsem se do čistě modrých očí Filipa.Párkrát jsem se nadechla, vydechla a najednou bylo všechno pryč.Cítila jsem se zase normálně.
"Omlouvám se."Omluva směřovala ke všem třem.
"Měla by sis jít lehnout."Vznesl verdigt David a odešel do svého pokoje.
"Povětšinou s ním nesouhlasím, ale pro jednou má pravdu, běž si lehnout."Dal mi pusu na čelo a poslal mě spát.Andrea řekla, že si jde ještě něco vzít na jídlo a po Filipovi se půjde umýt.Já už jsem ji skoro nevnímala.Usla jsem, nevím zda se vrátila nebo šla za Davidem , nebo bůh ví, co šla dělat, ale ráno, když jsem se zase probrala ležela na svém místě.Dalších pár týdnů se táhlo pořád stejně, krom jedné věci.S Andreou jsme se ještě párkrát pohádali, ale pozor, né kvůli Davidovi.O něm nepadlo od oněho trapasu ani slovo.Byli to prkotiny.Výmluvy, aby jsme se mohli hádat.Po pár dnech jsme se přestali bavit úplně.Jediný v kom jsem měla oporu byl Filip a poslední dobou jsem se zbližovala i s ostatními.S růžovou čarodějnicí nikdy vycházet nebudu, ale s ostaníma se bavím vcelku dobře.Davida se snažím nevnímat.Vypadá to, že on mě také.Pěkně se to zas všechno vybrvilo.To nám ještě Véca pověděl, že v Náměšti je nějaký lovec vlkodlaků či co.Zabil už třetího.Z naší rodiny naštěstí zatím nikoho nezranil.Pár nejsilnějších z naší smešky se ho snaží chytit, vpoctatě si také hrajeme na lovce.Zase jsem to popletla, to oni si hrají na lovce.My jsme lovci, oni jen kořist.Horší je, že oni mají zbraně a pokud nebudeme dosti opatrní, můžou nás přistihnout nepřipravené, zabít nás.

2.kapitola-Naobyčejná

29. září 2013 v 19:10 | Anet |  Povídky na pokračování
Přispěla jsem další kapitolou..Příště už budu psát v přítomnosti... ;-)


2)25.1. 2011
"Přivítejte nového člena naší smečky!"Fajn, jsou to magoři.Dobrý vědět.
"Tohle je, ale kočka!"Vykřikl jeden z chlapců pobouřeně.
"Ano, proč jste sem přivedli micku?"Optala se namyšlená růžovka.Upřímě jsem neměla ani tušení, o co to tady jde.Možná jsou tu všichni retardovaní.Jiné vysvětlení tu zhřejmě není.
"Jsi ještě moc mladý Filipe.Stejně tak ty Moniko!"Jejich otec zasáhl, ikdyž nevím tedy čím to zlepšil.
"Můžu se do toho vložit?"Řekla jsem trochu přiškrceně.Nečekla jsem, ale na ničí odpověd´.
"Absolutně nevím, co se tu děje, ale myslím, že by jste vy všichni měli vyhledat odbornou pomoc."Všechny páry očí se na mě upřeli.Z ničeho nic se ten kluk, co mě nařkl kočkou rozesmál.
"Dost!"Zaburácel hlas pána domu.Filip okamžitě přestal.
"Přičuchni k ní Filipe."Filip se ke mě rozešel, já couvala pryč od něj.Zastavila mě však zed´ a on byl v momentě u mě.Obličej schoval pod mé vlasy, nosem se mi otřel o krk a pořádně nasál z mé kůže pach, který má každý jiný.Mám poněkud vyvynutější čuch, takže mi občas lidé i smrdí, ale povětšinou spíše voní.On mi voněl po lese, po pořádným slejváku, kdy je pak vzduch přímo nádherný.Chtěla jsem si k němu přičichnout, ale to by znamenalo, že...že budu stejnej magor.Stála jsem na místě a čekala až se odtáhne, ale to on né.Zabořil mi nos ještě více do krku a já najednou ucítila, jak se o mě otřel i svými rty.Mírně jsem se zachvěla.Proč na něj tak mizerně reaguju?Ve tvářích jsem měla červený nádech ze studu.Odtáhl ode mě tvář, rukama se mě chytil za tričko a sjel dolů na kolena, hlavu mi zabořil do břicha.Tváří se mi o něj otíral.
"Co to dělá?!"Už toho bylo vážně dost!Nejspíš vycítil v mém hlase, že se mi to nelíbí, protože vzhlédl a svoje oči zabodl do mích, když jsem pohledem neuhla sklopil oči on.
"Hezky voníš."Zvedl se na nohy a vtiskl mi letmou pusu na tvář.Je to tu čím dál horší..Jestli se odtud nedostanu rychle pryč, nechci vědět, co se mnou bude.Co když se nakazím tímhle jejich pošahaným chováním?!Není možný, aby tu všichni byli takový magoři.
"Jak je to možné?"Ptal se Filip otce.
"Řekni, všem, o čem se tu bavíme chlapče."Filip se po všech podíval, ale nakonec skončil pohledem na mě.
"Jak to, že voníš po vlkovi, ale zároveń i jako kočkavitá šelma?"
"Zároveń i po gepardovi chlapče."Do téhle chvíle jsem je brala za šašky.
"Nemůže být vlk i gepard!"Protestovala růžovka.Zase na mě všichni upřeli ty své pohledy, kterými se vám dívali až do hlouby duše.
"Na mě se nedívejte já nic nevím!"Chci pryč.Připadala jsem si jako zahnaná do kouta.
"Copak nevidíte, že ji děsíte?Vám tak něco řekne!"Přišla za mnou černovláska a naznačila mi, abych šla za ní.Chvíli jsem dumala jestli sní jít.Neznám ji, ale odvede mě pryč od ostatních.Divila jsem se, že jsem nad tím vůbec přemejšlela, volba je jasná.
Šla předemnou po schodech nahorů, ani se neohlédla jestli opravdu jdu za ní, byla si sebou tak jistá.Zajímavé.Byla moc hezká, vedle ní jsem vyapdala jako šupák, zvláště v tom roztrhaném oblečení.
"Jsem Andrea, kdyby tě to zajímalo."
"Anna.Dík."
"Za co mi děkuješ?"
"Že jsi mě od těch magorů vysvobodila."
"Magorů.."Uchechtla se.
"Jo, začínáš se mi líbit."Normální holka by mě asi moc nepochválila za to, že by jsem její rodinu nazvala magory.Mlčela jsem a následovala ji.
"Tady mám pokoj já.Budeš tu se mnou nebo chceš za tou růžovou čarodějnicí?"Vyprskla jsem smíchy.To se mi už dlouho nestalo.
"Těžká otázka.."Dělala jsem, že nad tím strašně moc přemejšlím.Bouchla mě pěstí do ramene.Hravě.
"Za co?"zasmála jsem se, společně s ní.Otevřela dveře svého pokoje a nechala mě vejít do vnitř první.
"Páni!To je nádhera!"Oči mi málem vypadli z důlku.Tohle byl prvotřídní luxus.
"Počkej až ti ukážu šatník!"Vypadala, že se náramě baví mím ohromením.Šatník měla v oddělené místnoti.Pokoj byl převeliký a dokonce už tam byla nachystaná postel pro mne.Zapoměla jsem na trapnost předchozí situace, kdy mě označili za geparda.Což je naprostá pravda.Nechápala jsem, jak o tom můžou vědět.Předpokládám, že byli také přeměněni ve zvířata.Akorát, co jsem pochopila ve vlky?Možná se pletu, ale je to moc zvláštní.Třeba víc lidí dělá pokusy na lidech, třeba je někdo stejný jako já.Andrea mě poslala vykoupat.Před dveře mi dala nějaké její věci a zašla mi pro tašku.Většinu mích věcí povyhazovala.Za což jsem jí vynadala, ale ona nad tím jen mávla rukou.
"Zítra půjdem nakupovat."Těšila jsem se.
"Musíme si promluvit."Tvářila se nesmírně vážně, takže jsem tušila, o čem.Pravda je, snažila jsem se tento rozhovor oddálit.Ona to věděla.
"Podívej se mi do očí."Proč?Chtěla jsem se zeptat.Však udělala jsem, co mi bylo řečeno.Její šedé oči podobné těm mím se začali barvit do naprosto modré, skoro zářivě modré duhovky.Zalapala jsem po dechu.
"Co jsi?Jsi vlk?Taky z tebe udělali zrůdu?"Moje otázky občas ani nedávali smysli, ale já dál a dál žvanila.
"Nech toho!"Okřila mě.Přikývla jsem.
"Nemluv o nás jako o zrůdách.Jsme lepší než lidé, ne monstra."
"Tak to řekni těm, kdo ze mě udělali geparda.Všechny, kterým dali sérum a oni se vymkli kontrole stejně, jak já, zabili pokud nebyli moc roztomilí to je radši vyhodili než, aby je zabíjeli."Zhnuseně jsem se zaksichtila.
"Počkej o jakém séru mluvíš?"
"No vědci, co si nás vzali jako pokusné králíky na nás zkoušeli testy, jak nás zmutovat a.."Andrea vyskočila na nohy, mě vytáhla také.Utíkala dolů, mě táhla sebou.
"Je jako David!"Vyhrkla hned.
"Akorát, že ona dostala geparda.Vlk je v ní, ale uvězněn.Proto je více cítit po kočce než po vlkovi, který by jí měl být přirozenější."Nějak jsem nestíhala.Hala se začala plnit dalšími a dalšími..nejspíš lidmi?Nebo vlky?Monstry?
"Václave!"Pán domu se vynořil z hloučku a přistoupil k nám.
"Jak jsi na to přišla Andreo?"
"Povídali jsme si."Podívala se na mě a mírně se pousmála, jako by tím chtěla říct promiń mi, ale je to nutný.
"Nejspíš nevíš, kdo byli tvý rodiče."
"Ne,pane."Jak na vojně.
"Říkej mi Véca.Dělaj to všichni."Pokývla jsem.Chtěla jsem říct Véca?Jako vážně?Mlčení je občas lepší.
"Zaslechl jsem své jméno."Dovnitře vešla hora svalstva.Je obrovský.Proti němu jsem trpaslík.Očima zabloudil ke mě.Usmál se zářivým, sexy úsměvem.Bože, on jde ke mě!
"Ty musíš být Anna."Přejel mě pohledem od zdola nahoru.Měla jsem na sobě obtažené tričko s výstřihem.Bílé a přes prsa bylo velkým písmem, černě napsané "Nečum!"Ještě, abych tu netrajdala bez kalhot, tepláky.Napřáhl ke mě ruku.
"Jsem David."Mou ruku si přitáhl k ústům a olízl ji.Bylo to zvláštní gesto, ještě, když to dělal takovej frajer namaknej.Tipovala jsem ho na dvacet pět.Když mi pustil ruku nenápadně jsem si ji otřela o kalhoty.Nechtěla jsem ho urazit.Andrea zahlídla, co jsem po jeho oblíznutí udělala a měla, co dělat, aby nevybuchla smíchy, naštěstí se udržela a moje opovržení nevzešlo navenek.
"Nech toho namlouvání Davide!Není na to čas."
"Náš Véca je trochu středověkej, nic si stoho nedělej.Najdu si tě pozdji."Pošeptal mi do ucha a zařadil se do hloučku, který stál po pravé straně Vécovi ruky.Sebevědomej parchant!Kdo mu jako řekl, že se s ním chci sejít později?!Nemá být můj bratr?Nebo, tak něco?
Další naše konverzace se odehrávala v kuchyni jen s Vécou a Andreou.Upřímě mě nebylo o nic příjemněji, ale přece jen lepší než stát v hale se všemi...lidmi.
"David se narodil z vlčí linie, nejspíš stejně jako ty.Akorát měl štěstí, že mu dali jako sérum vlka.Mohl se tak skombinovat a akorát to u něj vyvolalo rychlejší přeměnu.Ty máš geparda, ale i vlka, však dohromady k sobě nejdou.Po pubertě se obyčejně ve vlčí linii objevují první známky blížící se proměny.Netuším jestli se dřív nebo později proměníš, jaký by to vůbec mělo efekt na tvého geparda či vlka, takže na to nejspíš časem příjdeme.Jestli by se ti zdálo, že se ti zastavil růst.."
"Počkat!Růst?Já přestanu růst?Jako, že nezestárnu?"Na jednu stranu je to suprový, nebudu nikdy stará, vrásčitá, ale na druhou, ještě by to mohlo pár let počkat.Je mi teprve 15, kdyby jsem zůstala v téhle dětské podobě..
"Možná..Pokud si tvůj vlk sedne s gepardem.Je také možné, že pouze dožiješ své léta,zestárneš.Jestli se však proměníš, staneš se vlkodlakem už nebudeš mít možnost otěhotnět, ani zestárnout."Tohle jsem moc nepochopila.
"Jak tedy vzniknou vlkodlaci?Říkal jste přece, že jsem potomkem vlkodlaka."
"Jistě jsi potomkem vlkodlaka.Nejjednoduší způsob, jak udělat z člověka vlkodlaka je ho pokousat.Pokud přežije je jistá možnost, že se stane vlkodlakem, to už se promění hned dalšího úplńku ve vlka, né-li dříve.Nehledě na věku.Pak je tu ta složitější část, jak docílit nárustu vlkodlaků.Porod.Vlkodlaci se můžou, jak víš rozmnožovat v pubertě, pak už ne.Takže pokud dospělý vlkodlak chce dítě může je mít jen muž s lidskou ženou.Pokud by dítě měla vlkodlačka musela by ho mít před proměnou.To se stává.Občas lidé ani neví, kým jsou a mají dítě třeba v patnácti.Takhle se často rozmnožujeme.Jinak po proměně žena mít dítě nemůže.Přeměna je moc drastická a ještě nikdy se nestalo, že by dítě v ženě přeměnu přežilo."Já se musím měnit už ted´.To znamená, že jsem vlastně nikdy dítě mít nemohla.Nejspíš na mě Véca poznal, jak jsem sklesla.
"Ty už se musíš měnit, že?"
"Nikdy jsem o dětech nepřemýšlela, ale třeba jednou.."Třeba jednou by jsem změnila názor.
"Právě ty by jsi měla vědět, že není jediná možnost, jak mít dítě ho porodit!Kolik dětí čeká než si pro ně někdo příjde.Někdo,kdo je bude milovat."Povzdechla jsem si, ale oběvila na své tváři úsměv.
"Máte pravdu."
Rychlím pohybem ruky mě pohladil po tváři.
"Jsi chytrá holka.Pokud něco budeš chtít vědět zeptej se Andrei, když si tak dobře rozumíte."Zavrtěl hlavou a svůj pohled zamířil na Andreu.
"Jak je možné, že sis až u ní našla svého spojence?"
"Nejspíš osud Véco."Pronesla divným tónem, k němu doplnila úšklebek.
"Jdem?"Zase to udělala!Vydala se z místnosti dříve než jsem jen odpověděla a ani se neohlédla jestli opravdu jdu.Určitě slyší mé kroky, já její také, ale je jistá slušnost v tom nedávat to tak najevo.
Andrea mě ještě cestou ukázala, kde je koupelna, záchod ,a kde kdo bydlí.Potom vytáhla album, pomohla mi zapamatovat si, která tvář patří k jakému jménu.David bydlel na konci chodby, sám.Filip měl pokoj naproti nám a bohužel za námi furt lezl.Dobře je sním sranda, ale to je vše.Večer, když mě dohnala únava, zalehla jsem do Své Velké postele.Našla jsem svůj domov.Konečně jsem si pro jednou připadala, jako ve svém, doma.

Postavy- Neobyčejná

29. září 2013 v 12:46 | Anet |  Povídky na pokračování
Dala jsem sem zatím jen annu, ale postupem času, jak 
budou postavy přibývat je sem budu také dávat.

Anna






Andrea



David

Filip




Buřtík (david)


Erik




Verunka


Eliška



Eduard

Neobyčejná 1.kapitola

29. září 2013 v 0:11 | Anet |  Povídky na pokračování
Tak tady jsem zkusila vytvořit první díl,ale pořád jsem se ještě
 nedostala do přítomnoti, ale to příjde.
Doufám, že se bude aspoń trošku líbit..


24.12. 2010
Pamatovala jsem si na den,kdy mě pan Marek našel schovanou pod stolem,jak jsem je poslouchala.To by nebyl problém, sice by se mu to moc nelíbilo, zvláště, když se bavili o tom, jak se mě zbavit.Promblém byl v tom, že jsem ho viděla zabít člověka.Myslím, že by mě také zastřelil, kdyby do místnosti nevešla jeho manželka Marie. Milovala děti a z nějakého důvodu se o mě starala, ikdyž bylo zjevné, že jsem o to vůbec nestála.Hádali se a já se krčila v rohu.Byla jsem zmatená, ale nebála jsem se.Jich ne."Je to monstrum!" Slišela jsem pořád dokola opakujícího se pana Marka, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, ale už chápu ,proč nám nikdo nechtěl říci svoje příjmení.Mohli by jsme je udat a to by nechtěi.Bydlela jsem se spoustou zajímavých lidí, někteří byli až moc zajímavý.Jeden porostl srstí během pěti dnů a začal chodit zhrbeně.Měnil se snad v opici?Nikdo tomuhle případu podobné tam nevydržel moc dlouho.Vyhodili je, jako se to chystali udělat se mnou?Nebo to zařídil pan Marek, tak jak s panem Robertem?Nechtěla jsem to vědět.Nejraději bych na všechno zapoměla, nejraději bych byla normální.Po tom, co mě paní Marie odvezla do dětského domova jsem tu už skoro devět let, před pěti jsem to přestala počítat.Jsou Vánoce a já jsem sama.Dobře né tak úplně, ale v děcáku jsou tu jen děti, které mě pozorují zvláštním pohledem, jako by jsem se jim hnusila.Pokaždé, když jsem s tím to přišla k nějaké z paní, která se o nás tu starala řekla :"Ale ty jsi přeci krásné děvče."
Jenže, jak jsem zjistila jen hezká tvářička nestačí.Všechny, jako bych odpuzovala.To ani neví pravdu, nikdo to neví.Bojím se, co by se mnou udělali, kdyby se tak stalo.Už jsem prostřídala plno lidí, ale všichni mě po čase vrátili.NIkdo si mě nechtěl nechat.Mám prudkou povahu, ale už se v sebeovládání poněkud zlepšuji.Jsem uzavřená holka, co má jedinýho kamaráda v plyšové podobě.Jmenuje se Plip.Jako malá jsem byla hloupoučká, takže podle toho to jméno také vypadá.Někdo by řekl, že hloupoučká se na mě říct nedá, pan Marek by řekl..malá nebezpečná zrůdička.Zabila jsem pár lidí, jenže jsem byla vyděšená.To oni mě přeměnili ve zvíře, našli mě prej na ulici válet se mezi odpadkama.Spráně by mě měli nahlásit, ale to by pak přišli o jednu hračičku.Možná bych jim měla být vděčná.Našli mě, mohla jsem taky zemřít.Nedokážu jim být za to vděčná, když ze mě udělali monstrum měnící se v kupu chlupů.Sama se divím, že na to ještě nikdo nepřišel.Sama dobrovolně se nikdy neměním, ale pokud se do měsíce neproměním najde si mě to samo.Něco, jako menstruace, jednou za měsíc si tě tak nebo tak najde.Pokud nejsem těhotná, to by vše změnilo, myslím s tou menstruací, řekla bych, že na můj cyklus to žádný vliv mít nebude.Nejspíš to ani asi nikdy nezjistím.Jednou jsem měla kluka, ale po tom, co mi řekl:
"Se zrůdama nechodím."Jsem se všemi kluky nadobro skončila.Našla jsem ho s jinčí holkou, zrovna jí dělal přednášku líbání.Když jsem mu řekla, co to tady je, přec chodí se mnou, ne?on mi na tu otázku odpověděl svojí hnusnou větou.Měla jsem ho ráda, věřila jsem mu, ale on všechno zadupal do země.Pořád mi opakoval, jak jsem krásná, že si nemám nic dělat z těch blbců, mám přece jeho.Až potom jsem si uvědomila, že se mě pouze pokusil strčit do postele a užít si se mnou.Už nemám žádné představi o lásce.Láska je jen pocit, který ti zatemní mozek.Jenom ti ke konci ublíží.Je to jen hloupý vtip.Seděla jsem ve svém pokoji, sama.Moje spolubydlící byla nejspíš v hale u stromku se všemi ostatními.Všichni slavili.Někomu se povedlo odtud dostat, ke příbuzným.Některé děti tu měi i rodiče, setkávali se snimi, ale nemohli s nimi být.občas se stalo, že je na Vánoce či na narozeniny nechali s nimi.Vzali si je na týden nebo tak nějak.Já tohle nikdy nezažila.Moje matka bude pěkná potvora pokud mě nechala někde na ulici, zemřít.Otec o mě nejspíš ani neví.Pokud nějakej je.Nehty se mi zarývali do holé kůže.Ta bolest mě držila na zemi.Abych se nezbláznila.Nehty prothrly kůži a po chvilce se ven vyřinula červená krev.Ta představa, že bych si ji mohla slíznout byla..úchvatná.Tmavě, červená mi tekla až k loktu, kde se zastavila a pár kapek spadlo na bíle prostěradlo.Už jsem to nevydržela a olízala si rány.Na jazyku jsem cítila tu krásnou chut´.Párkrát jsem si po ráně přejela jazykem a ona se zavřela.Zůstala po ní jen nepatrná zatím růžovoučká jizvička.Po čase zbělí.U mě po krátkém čase.Zjistila jsem, že se mi rány hojí mnohem lépe než lidem a pokud bych se řízla jen nožem nezůstala by ani jizva.Mám to odzkoušený.Byla jsem očištěná, když se silně rorevřeli dveře a bouchli o stěnu.
"Co tu zas děláš ty pošuku?!Je večeře!"Dveře se zas s bouchnutím zavřeli.Povzdechla jsem si.No asi mi nic jinýho nezbyde než tam jít.Zvedla jsem se z postele a pohlédla do zrcadla.Všichni si myslí, že blondýnky jsou hloupé.Slišela jsem už nekonečně mnoho vtipů na můj účet,kvůli mím vlasům.
"Vlny jsou vpohodě, ale ta barva..možná by sis je mohla obarvit."Radila mi Patrície, moje spolubydlící.Ona má přirozeně hnědé vlasy.Je o maličko menší než-li já a úplně vychrtlá.Nechápe,jak je možné, že ona musí držet dietu,aby byla hubená a já žeru, jak prase(její slova) a stejně nepřibýrám.Ona je však se vším všudy vychrtlá.Neříkám, že je nenormální,aby v šestnásti byla naprosto plochá, ale je to zvláštní.Mě bůh v tomto ohledu obdařil dobře.Nechtěla bych být tak moc vychrtlá, jak Patrície.Nemám představu, že chci být modelkou jako Patrície.Ale s lidmi vychází moc dobře.Za to já to vůbec, ale vůbec neumím.Na sobě jsem měla vytahané tričko po nějakém klukovi a tepláky, co měli na koleni monstrózní díru.Měla jsem huńaté ponožky a zrovna jsem se obouvala do botek.V zimě je tu dost zima.Na sebe jsem si hodila mou oblíbenou, černou mikinu.Jídelna byla kousek, všichni se skvěle bavili, jeden úsměv vedle druhého.Zůstala nás tu, tak půlka.Ostatní mají prostě štěstí.My nemáme nikoho, kdo by nás postrádal.Mou pozornost,ale přitáhl malý chlapec.Chtěl si přisednout ke společnému stolu, kde byla parta kluků, společně s Patrícií.Vyhnali ho a on si chudák s potupou odsedl k prázdnému stolu.Znala jsem to.Vydala jsem se k němu.Neměli by vyvrženci držet pospolu?
" Ahoj, jsem Anna."představila jsem se.Kluk na mě zíral trochu vystrašeně.
"Můžu si přisednout."snažila jsem se působit mile, abych ho nevyplašila.
"Je tu plno jiných stolů."Možná je to prostě ve mě, třeba lidi nějak vážně odpuzuju.
"Ano,já vím."pozvedla jsem obočí, jako bych říkala, tak co vyhodíš mě nebo příjmeš?Rychle zamrkal řasami, každá holka by za ně dala, nevím co..Přidaly mu na roztomilosti.
"Jestli chceš."Oddechla jsem si.
" Dík."Měla jsem dojedené dřív než on.Měli jsme kapra s hranolkami.Bramborovej salát byl na tohle místo asi moc nóbl.I zrůdy si žili kvalitněji, když to tak vezmu.
"Jsi, jak vysavač."Konstatoval mezi žvýkáním.Přikývla jsem na souhlas.
"Našel sis novou kamarádku Tomy?"Měla jsem toho akorát, tak dost."Nech ho být Patrície!"Zamračila se.
"Ale copak..,že by jsi konečně vstrčila růžky?!"Jsem vklidu, opakovala jsem si pořád dokola.Nevím, proč právě ted´, ale najednou ve mě vřel vztek a já si nedokázala pomoct.Pomalu jsem vztala ze židle a dosunula se k ní.
"Dej si pozor Patrície,abych tě na ty rohy brzo nenabrala, už mě vážně tvoje kecy nebaví.Mám toho dost!"Mluvila jsem tichým, výhružným tónem.
"Tak ty toho máš dost?"
"Ano, mám."
"Co stím uděláš?"štěkla po mě výsměšně.Prát se umím, kolikrát už jsem se musela prát, nebo jen jsem už tu buzeraci nevydržela.Po školách.Jednou mě kvůli tomu vyhodili.Prej jsem měla být ráda, že s tím nešli k soudu.Mohla jsem jít do nápravného zařízení.Koukla jsem se jí do očí a vjednu chvíli už poznala.Nechala jsem ji,aby pozdravila moje zvíře.Nechala jsem do sebe vztoupit geparda.věděla jsem, že v tuhle chvíli se mi oči barvý z modro až skoro šedé do oranžovo-červené barvy.Viděla jsem se v zrdcadle, když se mi to stalo.Vykvikla a rychle ucukla.Nestihla se však včas vyhnout mé pěsti.Nedala jsem do toho moc síli, protože to by jí ta hlava uletěla.Rána jí ode mmě odvrátila tvář na pravou stranu.Chtěla se ode mě vzdálit, ale nohy se jí pletly a spadla na zadek.
"Za tohle budeš mít problémi!"Zapištěla těch pár slov svým pysklavým hlasem.
"Nevyhrožuj mi!"Zavrčela jsem po ní.Chtěla jsem vykročit k ní, ale něčí ruce mě stiskly ramena.Zírala jsem do očí jedné z těch, kterým jsme měli říkat tetičky.Byla to paní Smolíková.
"Běž do svého pokoje!Někdo si s tebu příjde promluvit."Jistě za mnou pošlou psychološku.Nebo se aspoń na ni snaží hrát, za mnou už mockrát byla a jestli mi nějak pomohla, dodnes o tom nevím.
"Ahoj Anno."Samozřejmě naše stará známá Straková.Nikdy na mě ta ženská neudělala dojem svými schopnostmi pomoci lidem s problémi.Možná to bude tím, že nejsem člověk, ale dosti o tom pochybuji.Prostě by měla začít dělat v branži, která jí půjde.
"Dobrý den slečno Straková."Mile se na mě usmála, ta faleš z toho přímo kapala.
"Říkej mi jen Klára, zlatíčko."To zlatíčko si mohla odpustit, ale mlčela jsem.
"Jak chcete..Kláro."Oplatila jsem jí její úsměv mím výsměšným úsměvem, ten její najednou zvadl, jako kdyby měla čudlík, kterým si bude přepínat svoje pocity.Taky jsem to uměla.Hle, byli jsme tu dvě tvářící se tak smrtelně vážně až ztoho mrazilo.
"Z celého domova jste nejproblémovější dítě Anno."Ušklíbla jsem se.
"Zhřejmě máme jiné názory Kláro."
"To zajisté Anno."Proč jen tu Krávu nemám ráda?Pardon oprava, Kláru..Chybička se vloudila, ale to první oslovení na ni sedí poněkud lépe.
"Co chcete?"Už jsem to nemohla vydržet a zeptala se.
"Co bych měla chtít?"
"Jděte prosím k věci Krá.."Včas jsem se opravila.
"Kláro."Její obličej se čím dál více kabonil.
"Nemůžeš přece jen tak bít děti."Pokrčila jsem rameny, na tož ona zavrtěla hlavou.
"Dnes se za treset nebudeš účastnit předávání dárků.Navíc dar, který jsi od nás dostala dostane Patrície, jako požkodné."Tohle nebyl žádný trest, tohle bylo vysvobození a ty dárky?At´ klidně dají Patrícii můj dar.Dostanu určitě, jak minule vynošený svetr nebo při nejlepším plyšáka, nebo něco podobného.Když máte jen tenhle domov, moc dárků nedostanete.Dostaneme dary, co nám věnují z nějakých pravých domovů nebo škol, ale nemůžem tu čekat nic jiného.Dělala jsem šok a strašnou nespravedlnost.Však nakonec jsem jí řekla, jako rozumná mladá dáma, to co se očekávalo.
"Jsem si vědoma své chyby.Už se to nebude opakovat a souhlasím s trestem."Pohladila mě po vlasech.
"Jsi tak hezká holka.Proč jen si to všechno děláš tak těžší?Mohla jsi mít už rodinu, ale ty je prostě nikdy nenecháš, aby tě byt´ jen poznali."Neměla jsem na další rozhovor náladu.
"Takže, to je vše, co jste mi chtěla říct?"Nemohla jsem ji vyhodit, ikdyž bych moc ráda.Znovu mě pohladila a zvedla se.
"Ne,není."Ve futrech se zastavila.
"Zbal se."Na tohle jsem už zarágovala.
"Cože?!"
"Máme jeden malej pokojík, který bude jen tvůj.Sice myslím, že to není moc dobré tě ještě víc oddělovat od společnosti, ale mě nikdo neposlouchá."Díky ti bože!
"Fajn."
"Za půl hodinu ti půjdu ukázat tvůj pokoj."Kdybych věděla, že mi dají za rvačku vlastní pokoj, už dávno by se tak stalo.
Můj novej pokoj, byl vážně hodně malý.Nevadilo mi to.Navíc jsem tam měla malinkej balkóneček, což se mi zamlouvalo.Když jsem byla konečně sama a nerušena, vytáhla jsem blok, do kterého jsem si kreslila, tužku a gumu.Malovala jsem si.
Namalovala jsem geparda.Většinou jsem kreslila gepardy, nebo přírodu.Občas jsem se dostala ven na kopec, do přírody, kde byly jen stromy, pak jsem kreslila zapadající slunce.Občas mě zaujal nějaký člověk a já měla tendenci ho namalovat.
Je to pro mě jakési odrágování.....
Vánoce skončili..všichni se mi vyhýbali....po nich následoval Silvestr.Mezi tou dobou jsem se zblížila s Tomem, přišel sem před měsícem.Je o pět let mladší, takže mu je devět let.Beru ho jako mladšího brášku, občas na zabití, ale mám ho ráda.Já mám narzeniny 16.Ledna , takže mi konečně bude 15 let.Ještě tři roky a můžu odejít.Akorát bude problém, co budu dělat.Nakonec jsem se rozhodla jít na učńák.Na servírku.Nevím, jak je to možné, ale znovu mě chcou adoptovat.V tomto mém věku už se to stává jen zřídka, takže jsem byla více než překvapená.Vypadají celkem suveréně.Nejspíš další pracháči, co chcou další přirustek do rodiny.Zítra se stěhuju do Náměště.Tady v Ostravě to bylo na nic, ale mám tu Toma.Najednou se mi nechce ani trochu pryč, i kdyby to mělo být jen na těch pár týdnů než mě zase vrátí."Tohle je tvoje poslední šance Anno, nepokaz si ji."Slečna Straková má v něčem pravdu.Nejspíš je to moje poslední šance.Možná bych se měla držet pravidel a hrát hodnou holku.Když mě pak v 18-ti vykoupnou, kam půjdu?To je právě to, zůstanu na ulici.Tam budu mít jistý místo, kam se vrátit.Pokud budou vpohodě zkusím se chovat slušně.Pochybuji, že si mě tak či tak nechají, ale nikdy nevíte, co si vás vezme za magory.Nejhorší bylo loučení s Tomem.
"Až odtud vypadneš a čirou náhodou nebudeš mít, kam jít.."Dala jsem mu lísteček, kam jsem napsala svoji novou adresu.Lístek si schoval do kapsy.Najednou jsem ho k sobě pevně tiskla.Vypískl.
"Umačkáš mě!"Odtáhla jsem ho na délku paží.
"Sorry.Bude se mi stýzkat."Mrkla jsem na něj a postavila se vzpřímeně.
"Taky mi budeš chybět, ale nevidíme se naposled."On je mladší a přitom rozumější než já.
"Nějak to tu přežij a nezapomeń, co jsem tě naučila."Učila jsem ho, jak dát doprej pravej hák, aby si neublížil ještě víc než tomu, komu ji chce natáhnout.
"Nezapomenu."Choval se nad věcí, ale já v jeho modrých očičkách poznala nevylité slzy.Měl vážně těžký život, rodiče se mu zabili při autonehodě, když si ho do péče vzal jeho už dospělý bratr, který to evidentně nezvládal, když skočil pod vlak a ani nemyslel,na to co bude s jeho malým bratrem, když všemu uteče.., když se zabije.Dala jsem mu pusu na tvář a vyšla na ulici, kde na mě čekalo lesklý, černý auto.
"Připravená?"Zeptala se mě moje nová matka.Vypadala celkem mile s tím jejím milým úsměvem, ale nikdy jsem nebyla moc důvěřivý typ.Uvidíme, co se z nich vyklube.
"Ano."Oodpověděla jsem a nasedla si.Cesta nebyla nijak dlouhá.Přestup do školy v Náměšti už byl zařízen, ikdyž mě to přišlo trochu zvláštní přestupvat na poslední půl rok, který se v poctatě už jen profláká.Rozhodla jsem se neřešit nepoctatné věci.
Měli opravdu velkej barák.Moc velkej.Nejhorší, co mě v něm, ale čekalo byli další děcka.
"Přivítejte nového člena naší smečky!"Fajn, jsou to magoři.Dobrý vědět.

Prolog-Nebyčejná

27. září 2013 v 23:23 | Anet |  Povídky na pokračování
Dneska jsem dostala nápad a tak jsem ho napsala.Příběh se bude odehrávat o 
zmińované holčičce...
Bude jen o ní, jak se popere s odlišností, a kde
 nakonec skončí....Nechám ji trochu povyrůst a teprve 
až pak se rozepíšu a bude se to odehrávat v přítomnosti.Tohle je z pohledu oních 
géniů, kterým 
se povedlo naprosto změnit (promíchat) geny lidí a zvířat, vytvořit z nich monstra..
Jen, aby 
jste věděli, jak to všechno začalo.




Prolog
13.8. 2001
Neměl jsem na výběr.Už to nešlo zastavit."Nechceš si to přece jen ještě rozmyslet?"
Přemlouval jsem dál svého spolupracovníka."Už nejde couvnout Roberte!"
"Ale.."Nemohl jsem tu holčičku jen,tak dát pryč,když jsme ji tohle provedli.
"Proč je to jiné s ní?Už jsme to dělali."
"Jí je teprve pět let Marku,tohle je špatné!"
"Vymkla se kontrole,chceš ji snad zabít?!"Zprudka jsem vrtěl hlavou.
"Jistě,že ne,ale pokud by jsme našli nějakou protilátku, třeba by jsme jí navrátili její lidskost."
"Před tím, nebo po tom,co nás oba zabije?Tohle už není malé dítě!Je to monstrum!"Není první,koho jsme museli vyhodit,ale byla pořád tak mladá.Byla jedinečný experiment, však zdivočelý a moc nebezpečný.Když jsme jí dali před rokem gepardí sérum, najednou z té malinké, podvíživené holčičky se stala náladová,zlá holčička.Přesto jsem pořád doufal, že ji napravíme.Po té,co se nám před měsícem přímo před očima proměnila v bolestech v geparda, jsem s Markem souhlasil, že tohle by se dít nemělo.Musela pryč.Už jsme ji dokonce vybrali jeden hezký dětský domov.Je mi ji líto.Pořád my hlavou putuje její křik, pláč, praskání kostí...Po pěti minutách jejího utrpení jsem musel pryč z místnosti.Marek ji pozoroval ve vedlejší místnsti,kde ji měl pomocí videokamer pevně pod dohledem.Navíc měla u sebe ozbrojené ,vycvičené lidi, co dohlíželi na její poslušnost.Nakoukl jsem do záznamů o deset minut později,co se měnila ve zvíře a upřímě musím konstatovat,že to bylo to nejhoší,co jsem,kdy viděl.Ve chvíli,kdy se plně proměnila v geparda, jsem si říkal,že jsme vymysleli něco úžasného.Změnil jsem názor po tom, co zabila její ochranku.Měli jsme čekat, že to nebude jen tak,ale byli jsme moc hloupý.Nad ránem se začala měnit nazpět, už to naštěstí nebylo,tak drastické,ale když jsem vkročil do místnosti,kde byla cítit jen krev a smrt,omdlel jsem.Vkřísili mě a já se díval na malou roztomilou dívenku s vlnitými vláskami, roztomilost kazily jen vlásky přimáčknuté k tvářičce od potu a krev ,rozpatlaná všude po jejím nahém těle,hlavně ta v ústech mě zarazila,zvláště,když si oblízla své malé rtíky a při pohledu na ni se mi zvedl žaludek.V očích měla ten zuřivý a ostražitý výraz,co zalhédnete jen u zvířat.Odvedli ji v poutech do cely, odkud se nemohla dostat, však spletli jsme se i v tomto.Roztáhla mříže droboučkýma ručičkama,jako superman, o život přišli další dva strážníci.Největší výhodou je její roztomilost.Kdo by zabil malou holčičku?Správně, nikdo při smyslech.Ani já po tom,co jsem viděl bych ji nedokázal zabít.Marek ji nechce zabít,jen pro to, že je náš výtvor,však i trochu lítosti v něm jsem spatřil.Ani nemilosrdný Marek by si neužíval smrt holčičky.
"Máš pravdu.Měli by jsme toho nechat."Rozhodl jsem se.
"Tohle jsme si nedomluvili!Táhneme za jeden provaz."
"Podívej se,co jsme způsobili!Zničili jsme život né jednomu člověku!Proboha tahle malá holka..a další.Co Petr?Bylo mu jen deset!"
"Pro Petra jsi měl vždycky slabost."
"Bral jsem ho jako syna!"
"Nesmíš chovat city k experimentům.Znáš pravidla."
"Jsou to lidé!Nejsou jen experimenty!"
"Vážně Roberte?Bereš je snad jako lidi?"Měl pravdu,beru je jako zvířata.
"Ne,neberu."
"Pak se nemáme o čem bavit!"
"Už toho mám dost!Končím!"Nebudu neustále přihlížet,jak se tu mění lidé ve zvěř.Tohle nebylo v plánu.Měli jsme testovat jen na jednom subjektu,který měl rakovinu,stejně by dlouho nepřežil,kdyby se to zvrtlo.Souhlasil s tím.Měli jsme dohodu,když přežije dostane sto tisíc do ruky a může si jít po svých.Marek ho nepustil.Ano ,zvládl to a mi mu dokonce zdelšili jeho délku života,ale stejně zemřel,sice ne na rakovinu,ale protože se zbláznil.Byl první a pořád trochu nedokonalý,měl v sobě sérum ze psa.Někdy zaštěkal,občas trochu agresivní,ale pořád normální.Postupem času se začal zhoršovat,jednou jsem ho přistihl,jak jí syrové maso.Nikomu jsem to neřekl,on není malá holčička,byl by zlikvidován bez známky lítosti.Začali jsme svoje vynálezi zdokonalovat, dokázali jsme posílit lidskou imunitu a dokonce zvýšit výkon v těle.Měli jsme tu skvělou armádu.Občas se vloudila chybička,ale stálo nám to tehdy za ty oběti.Někdo to doknce nepřežil,ale my pořád pokračovali dál.Vyrobili jsme dokonce i pavoučího muže, dokázal k sobě přivolat pavouky.Nikdy jsme nepřišli na to,jak..Doufali jsme, že na to příjdem, ale muž s námi přestal komunikovat a na sebe nenechal šáhnout.
"Nemůžeš skončit!"
"Tohle je špatné!"
"Dělal jsi to stejně,tak jak já.Přišli jsme na objev lidstva!Víš kolik životů,by jsme mohli zachránit?!"
"Koho jsme zachránili?"
"Třeba toho prvního,co měl rakovinu."
"Nech toho,zešílel!"
"Musíme se jen dál propracovat,jsme už blízko."
"Co by se stalo,kdyby policie přišla na to,co tu děláme za pokusy?Kolik lidí jsme díky tomu zabili?Co Marku?"Nevěděl jsem,co chce udělat dokud se mi před tváří neobjevila jeho pěst.
"Nedovolím ti nás udat!Nestáhneš mě sebou ke dnu!"V nosu mi křuplo a ta palčivá bolest nepřestávala.Nejsem, zas tak hloupý,abych šel sám sebe udat,ale on to asi tak pochopil.Nestačil jsem na svoji obhajobu nic říct.Znovu mě udeřil a já se tentokrát skácel k zemi.
"Ne!"Stačilo ze mě vypadnout,když jsem zíral do hlavně pistole.
"Nestáhneš mě sebou kamaráde.Měl jsi být poslušný."To byla poslední slova než se do mě zahryzla kulka,další a další...Celý hrudník mě palíl nesmírnou bolestí, nos už najednou nebolel, jen jsem cítil, jak mnou vytéká krev společně se životem...Pak už byla jen tma, už žádná bolest, nikdy...

Jestli jste dočetli do konce jsem moc ráda.Také bych moc uvítala,kdyby jste 
napsali váš názor...:D




Povídka na požádání..

25. září 2013 v 20:00 | Anet
Kdyby jste někdo měl nějaký nápad na nějakou povídku,tak bych byla moc ráda,kdyby jste mě inspirovali.O čem by jste chtěli,abych napsala?Předem děkuji jestli někdo odepíše :D

Pijou mi krev aneb upírkou na vlastní nebezpečí

23. září 2013 v 20:07 Knihy




Mina vyrůstá ve zdánlivě normální rodině. Její rodiče chodí do práce, na nákupy, platí účty a sledují televizní zprávy jako jiní. Ale přece je na nich něco zvláštního - přejí si, aby byla Mina mrtvá, tedy spíš neživá. Rodiče jsou totiž upíři a Mina dostane měsíc na rozmyšlenou, jestli chce opustit kamarádky z nudné střední školy a přejít na upírskou akademii.








Další moje oblíbené knihy.Na tomto odkazu je vážně hromada knih..
Jen se trochu těžčej hledají,ale stojí to za to ;-) 

Noční Lovci

23. září 2013 v 19:54 | Anet |  Knihy
Poloviční upírka Catherine Crawfieldová loví upíry s jediným cílem - pomstou. A přitom doufá, že jednou ze stvůr bez tlukoucího srdce bude její otec. Muž, který zničil život její matce.
Dříve, než se jí to podaří, je ale zajata Bonesem, upířím lovcem odměn, a přinucena vstoupit do nerovného partnerství. Bones je ochoten Cat pomoci hledat otce, ale pouze pod podmínkou, že s ním začne trénovat.
Cat tedy souhlasí, aby ji přitažlivý noční stopař trénoval, dokud se jí bojové reflexy nezostří jako tesáky jejího trenéra.
Ale dřív, než si Cat dokáže plně užít svých nově nabytých schopností drsné lovkyně démonů, jí i Bonesovi se vydá ve stopách skupina zabijáků. Nyní si Cat musí zvolit, na jakou stranu se přidá. A Bones ji přitahuje více než jakýkoli jiný muž s bijícím srdcem…

Další moje oblíbená kniha, která se mi fakt moc líbí...
Bohužel jsem zatím přečetla jen dvě :( V půjčovně knih je to 
pokaždé vybrané a kupovat se mi to za ty prachy nechce.
Každopádně na této stránce najdete i druhý díl Nočních lovců.
Jsou tu samozřejmě další knihy, které stojí za přečtení ,třeba
 upíři z mormorganville(taky moc dobrá kniha:DDoma 
mám i druhhý díl.)Ale to si musíte mezi tím vybrat sami,co se vám zalíbí.

Anita Blake

23. září 2013 v 19:38 | Anet |  Knihy
"Jmenuji se Anita Blakeová. Upíři mi říkají ,Popravčí'. Jak jim říkám já, to se nedá reprodukovat. Od té doby, co nejvyšší soud přiřkl nemrtvým rovnoprávnost, si většina lidí myslí, že upíři jsou normální občané s tesáky. Ale já vím svoje. Viděla jsem jejich oběti. Sama mám jizvy… Jenomže teď mezi upíry řádí sériový vrah - a nejmocnější pijavice ve městě po mně chce, abych ho vypátrala…"Ve světě, kde jsou upíři, zombie a vlkodlaci uznáváni za plnoprávné občany Spojených států, působí Anita Blakeová jako "oživovatelka": v popisu práce má na žádost truchlících pozůstalých povolávat z hrobu mrtvé. Ale Anita má zároveň pověst obávané lovkyně upířích zločinců a často asistuje při vyšetřování zločinů, na které jsou konvenční postupy policie krátké. Když však přiláká pozornost upířích vládců svého domovského města St. Louis, hrozí, že bude odhaleno její tajemství - zdroj Anitiny neobyčejné síly a moci.

Tahle kniha je takhle asi moje nejoblíbenější a kdyby si ji
chtěl někdo přečíst dávám sem pro všechny odkaz,kde je
 Anita Blake až do 14 knižní série...(Na tomto odkazu je 
samozřejmě i mnoho dalších knih,které stojí za přečtení)

literární postava..2 pokus :D

16. září 2013 v 17:10 | Anet
Musela jsem udělat novej, jelikož musí být jen 1800 znaků
 a já předtím měla poněkud víc....Chci se aspoń zařadit...
Takže doufám, že se bude aspoń trochu líbit :DJInak jste 
asi pochopili jaká je tam postava..A je to z knížjy Anita Blak
...(jen pro info...Miluju tyhle knížky  s Anitou!)
Znaků přesně:1792 (Vešlo se..po pár úpravách:D)



Zabrala jsem se do příběhu o Anitě Blak,ale zrovna v té napínavé části mě zas a znovu vyrušil můj mladší nevlastní brácha."Koukni co mám!"V ruce držel MOU lampičku,co si obvykle hověla na MÉM stole."Hned to dej zpátky!"Pomalu jsem zvyšovala hlas,ale pořád ještě nebyla nasraná."Když si se mnou půjdeš hrát."To si neumí hrát aspoń na chvíli sám?"Běž za tetou!"Nafoukl se,jako balón."Ta nechce!"Povzdechla jsem si a otočila se zpět ke knize."Jestli nepůjdeš tak to na tebe hodím!""To si můžeš zkusit!"To by neudělal.Dál jsem ho ignorovala, i přes jeho neustálé fńukání.Však on toho za chvíli nechá."Tys to chtěla!"Najednou se mi hlavou rozlila bolest a tekutina mi stékala od hlavy po krku a dál."Co,to?"Všechno na chvíli zčernalo.Předemnou se objevil obličej nějaké ženy."Není ti nic zlatíčko?"Co se to kurva děje?Ucukla jsem až jsem se praštila zezadu do čela postele."Kdo jste?"Snažila jsem se dostat na kolena,abych nebyla v tak zranitelné poloze."Aneto Blaková, to nepoznáváš vlastní matku?!"Rozesmála jsem se.Popadala jsem dech a snažila si to srovnat v hlavě.Ta paní se však tvářila, tak vážně."Co je tu k smíchu?""To jsi myslela vážně,že jste má matka?""Jean-Claude!"dovnitř vešel..óóó..můj bože!"Tohle je nějaká hra?Nebo,co?"Ten nejkrásnější chlap,co jsem kdy viděla se na mě vyděšeně podíval."Non,la petite brioche.Co se děje?"Neřešila jsem, že o mě právě řekl, že jsem malá buchta."Tohle je sen?"Oba na mě zírali,jako bych se pomátla.Začali se ke mě každý z jedné strany přisouvat.Když na mě muž položil svoji bledou ruku vykřikla jsem a potopila se do té uklidńující temné nicoty.Zamrkala jsem do až moc ostrého světla."Nechtěl jsem tak moc!"Zamručela jsem,abych přitáhla pozornost na sebe.Někdo mě pomohl si sednout."Jsi v pořádku?"Zeptala se mě matka."Ještě žiju,takže jo,asi jo."